Tak a je tu poslední článek z cest, pak už jen článek shrnující. Poslední část cesty FOTO ZDE vedla z Ruska do  Pobaltí, poté přes Polsko a Slovensko zpět do ČR. Přechod hranic do EU byl pro nás bez problémů. Jen jednu paní jsme museli nechat na hranicích, neměla platná víza do EU. Přestože jsme se přesouvali z Petrohradu do Tallinu v Estonsku v noci, téměř pořád bylo světlo.



Petrohrad byla naše nejsevernější zastávka celé naší cesty. Tallin je jen o trošku jižněji. Ještě o půlnoci bylo vidět slunce, tma (ikdyž ne úplná) byla jen asi 2 hodiny. Do Tallinu jsme přijeli v 6 ráno. Byla strašná zima. Dali jsme si hned batohy do úschovny, koupili lístek na odpoledne do Rigy a šli do centra.

Tallin není moc velké město, tak jsme se rozhodli zde strávit necelý den. První dojem byl z Estonska velmi velmi dobrý. Vůbec nám nepřipadalo, že jsme na území bývalého SSSR. Budovy krásně moderní, historické domy opravené, lidé velice milí a služby také na úrovni. Oproti Rusku velký skok. Dokonce máme pocit, jakoby Estonsko bylo ekonomicky vyspělejší než ČR. Což samozřejmě není pravda, ale po Rusku se nám to opravdu tak zdálo. Tallin má krásné historické centrum zapsané v UNESCO, které má velké kouzlo. My jsme se centrem procházeli v 7 ráno, kde byly ulice úplně prázdné a my si tu krásu mohli vychutnat. Ještě před pár dny jsme uvažovali, že toto město vynecháme a pojedeme rovnou do Rigy, ale byli jsme nakonec rádi, že jsme plány změnili. Celkově, celou cestu jsme plánovali maximálně pár dní dopředu. Plán, který jsme si nahrubo napsali před odjezdem, nebyl směrodatný. Kupodivu nakonec byla realita tomuto plánu velice podobná. Počasí se v Tallinu umoudřilo a celý den svítilo sluníčko. Během dne se do ulic nahrnuly davy turistů. Tallin je totiž populární destinací pro Finy, kteří zde jezdí nakupovat levný alkohol. Finské Helsinky a estonský Tallin jsou odděleny Finským zálivem. Velké trajekty mezi těmito městy jezdí velice často. V roce 1994 se zde potopil trajekt mířící do Stockholmu, 852 pasažerů nepřežilo.

Po prohlídce města jsme si zašli na dobrý oběd. Celkově zde vše fungovalo výborně - služby, úklidy, atd. Z města jsme odjížděli velice spokojeni a pozitivně překvapeni. Po 15 minutách jízdy busem směrem do Lotyšské Rigy (až do teď jsem si, stejně jako většina lidí, pletl hlavní města Pobalstkých republik )  se nám porouchal autobus. A světe div se, za 10 minut tu byl náhradní, ještě větší (pasažérů nás bylo jen 8), aby jsme mohli pokračovat dále. Nyní již žádné hranice nebyly a po pěti hodinách jsme byli v Rize. Toto město je největší v celém Pobaltí. Hned jsme se ubytovali v krásném levném hostelu, kde nám dali spoustu dobrých tipů co vidět a kde se najíst. Riga má krásné historické centrum se starými kostely, všude v uličkách hrají muzikanti, parky jsou upravené, celé město vyzařuje pohodovou atmosféru a jen obyčejná procházka městem je neobyčejný zážitek.

Po Rize jsme chtěli jet ještě do Litevského Vilniusu, ale nakonec jsme ho vynechali a přes Litvu jsme jen projeli a jeli nočním autobusem rovnou do Varšavy. Ta je sice veliká, ale hlavní atrakce jsou na poměrně malém území. Prošli jsme si starou královskou cestu, mrkli na prezidentský palác (kde byla výstava fotografií nedávné tragické události) a prošli nějaké ty parky. Myslím,že na Varšavu den úplně stačí. Pak jsme se rozhodovali co dál. Naše cesta se pomalu chýlila ke konci. Na nádraží jsme se rozdělili s otcem, který sedl na vlak do Ostravy. Tam chtěl hned přestoupit na vlak do Brna, ale ten mu ujel, tak musel počkat na nádraží na další. Dle jeho slov takový strach neměl za celou cestu z Pekingu až sem. V čekárně bylo spoustu lidí z problémových menšin, kteří kolem něj kroužili jako supi. Naštěstí to přečkal a ráno v pořádku dojel domů. My jsme z Varšavy jeli do Krakowa. Toto město doporučujeme navštívit. Je zde hodně zajímavostí, jak kulturních tak historických.

Odtud jsme jeli vlakem na Slovensko do Turčianských Teplic, odkud pochází Maja. Zde nás čekalo velké vítání s jejími rodiči. Po roce viděli opět svoji dceru. Na Slovensku jsme měli v plánu jít do Tater na 1-2 denní trek, ale počasí nám nepřálo. Byla zima, pršelo, takže jsme se do Tater nedostali. No ale nevadilo to, těch pár dní jsme plně využili nekonečným povídáním s rodiči, dopisováním článků, návštěvou lázní a neustálým jezením všeho možného, co nám celou cestu chybělo. Po několika dnech jsme dali batohy NAPOSLEDY na záda a zamířili DOMŮ. Vlakem jsme přes Ostravu dojeli do Vyškova a pak busem do Velešovic. Zde jsme překvapili zase moje rodiče, protože jsme přesné datum návratu neřekli. Tady na nás čekala oblíbená svíčková a povídání o cestě. Přesně po roce zase doma.

Další den jsme chtěli  ještě překvapit naše kamarády na každoroční akci "Sele pod Hádkem", která se koná vždy poslední víkend v červnu, letos již byl 14. ročník. Místo toho, abych překvapil já je, překvapili oni mě. Maja  s kamarády totiž již měsíc dopředu připravovali překvapení pro mě. Při příchodu na akci na nás čekali kamarádi zpívající česko - slovenskou hymnu,s transparentem "Tož vítajte" a českou vlajkou. Po přivítání chlebem a solí a archivní slivovicí následovala perfektní zábava s kamarády, to, co jsme postrádali celou cestu.

Tímto definitivně skončila naše cesta. Na jednu stranu jsme byli rádi, že jsme doma, na stranu druhou smutní, že to celé už skončilo. Na další cestu kolem světa si ještě chvíli počkáme. Další kroky totiž povedou k oltáři, 21.8.2010 bude svatba.